zpět

Koně a seno

S posledními letními paprsky začala z pastvin odcházet i bohatá a výživná tráva, která koním poskytla vše, od důležitých bílkovin, přes vlákninu až po vitamíny. A co dál? Každému je to jasné - o co méně čerstvé trávy koně na pastvině najdou, o to více musí ve stáji dostat trávy sušené. Ale ono i to krmení senem má svá pravidla - výhody i záludnosti, se kterými je třeba počítat nebo se jim vyhnout.

Koně se během svého vývoje velice dobře přizpůsobili rostlinné stravě. Svými širokými stoličkami s rýhovanými kusnými plochami výborně rozmělní i tuhé a dřevité stonky, tlusté a slepé střevo je osídleno baktériemi a prvoky, kteří dokážou rozkládat vlákninu a tvořit z ní látky, které zase zpracovává organismus koně. Z rostlin tedy mají opravdu velký užitek, stráví a zpracují i ty části rostlinných těl, které například člověkem projdou zcela nedotčené. Evoluce obdařila koně také rychlostí, široce posazenýma očima (lépe si tak všimnou predátorů) a vtiskla jim stádové chování, aby se mohli navzájem chránit, zatímco putují rozlehlými travnatými planinami a neustále si uždibují malá sousta chutných stébel.

Naši domestikovaní koně už nemají onen přepych denního putování a neomezené pastvy. Zavřeli jsme je do stájí či do výběhů a oni jsou teď závislí na našich přídělech tolik potřebné píce. Po většinu roku tedy dostávají seno.

Co je to píce

Budeme-li stručně charakterizovat pojem píce, můžeme ji označit za krmivo, které obsahuje minimálně 18 % vlákniny, má relativně nízkou výživnou energii a skládá se z rostlinných stonků a lístků. Píce je nejpřirozenějším, nejlevnějším a nejbezpečnějším krmivem pro koně a měla by být základem každého krmného programu. Představuje pro koně dostatečný objem, potřebný pro správnou látkovou přeměnu, stimuluje svalový tonus a aktivitu trávicího traktu. Koně, kteří nedostávají denně dostatečné množství píce, jsou náchylnější ke kolikám a mohou se u nich vyvinout stájové zlozvyky - nudí se, protože nemají co žvýkat.

Nejčastěji zkrmovanou pící u koní je seno. Obsahuje 28 - 38 % hrubé vlákniny a jeho výživná energie je 1,98 - 2,42 Mcal na kg. (Pro srovnání - obilniny obsahují 2 - 12 % hrubé vlákniny a jejich výživná energie je 3,3 - 3,74 Mcal/kg.) Seno je bohaté na vápník, avšak má málo fosforu. (Naštěstí jadrná krmiva mají zase málo vápníku a hodně fosforu, takže pokud jsou koně krmeni jádrem i pící, dostávají vápník a fosfor ve správném poměru.) Seno také obsahuje hodně draslíku a vitamíny A, E a K - a bylo-li sušeno na slunci, také vitamín D. (Obsah vitamínů však časem klesne, takže starší seno nebo seno ke konci zimy už nemá téměř žádné vitamíny.)

Seno obsahuje také bílkoviny (proteiny), jejich množství je však různé. Leguminózní sena (například vojtěška nebo jetel) mohou obsahovat 20 % hrubého proteinu nebo i více, zatímco travní sena (jako například bojínek) obsahují asi 11 - 14 % bílkovin, jejich množství někdy může klesnout až na 4%. Množství bílkovin v seně závisí především na době sklizně. Pokud se tráva seče v období kvetení, kdy 50 % rostlin už má květy a brzy vysemení, bude mít dostatek bílkovin, pokud se však seče až v plném květu nebo po odkvetení, je obsah bílkovin v seně tak nízký, že zdaleka nepokryje potřeby dospělých koní.

Známe tři druhy sena. Obilné seno se získává posečením zeleného obilí, například pšenice nebo ječmene a to v době před vytvořením klasů. Toto seno má podobné nutriční hodnoty jako seno travní. Čím více klasů je v seně, tím je jeho nutriční hodnota vyšší. (Pokud sklidíme zralé obilí a zbavíme ho klasů, získáme klasickou slámu, která je vhodná jako podestýlka.) Obilné seno se však nepoužívá ke krmení koní příliš často, protože se to ekonomicky nevyplácí.

Mnohem běžnější jsou travní a leguminózní sena. Nejznámějším leguminózním senem je vojtěška (nazývaná také lucerka). Dále do této skupiny patří sena z jetele, zahradního trojlístku, hrachu, vikve a také ze sóje. Leguminózní sena koním většinou chutnají více než sena travní, obsahují třikrát více bílkovin a vápníku než travní sena a také mají více rozpustných uhlohydrátů, beta-karotenu (z něho si tělo vytváří vitamín A) a vitamínu E. Proto se leguminózy podávají především mladým rostoucím koním a kojícím klisnám. Tato sena jsou však dražší a v některých oblastech mohou být napadena jedovatými brouky.

Existuje několik typů travních sen. Oblíbený je bojínek, protože snáší studené i teplejší podnebí, začíná růst už brzy na jaře, kdy jiné druhy trav ještě nerostou. Nenajdeme ho v příliš teplých a vlhkých oblastech. Zde se lépe daří například uměle vypěstované Bermudské trávě nebo sveřepi (odolná a tvrdá tráva, roste i v chladnějších oblastech, koním však tolik nechutná a proto se často pěstuje ve směskách s vojtěškou) či srze říznačce (velice odolná tráva, která roste i na slaných půdách). Lipnice, kostřava, chrastice kanárská a jílek jsou dalšími druhy, ze kterých se dělá seno pro koně. Výhodou travních sen je to, že se v nich nevyskytují jedovatí brouci, ale jsou také méně prašná než leguminózy, takže se podávají koním, kteří mají dýchací problémy. Obsahují mnohem méně bílkovin, proto se hodí pro dospělé koně, kteří už nerostou, ani se nepoužívají do chovu. Travní seno lze od leguminózního rozlišit podle stonků a lístků, travní sena mají dlouhé a přímé stonky, úzké listy, které stonek jakoby obalují. Stonky leguminóz jsou pokroucené, mají širší lístky, které snadno opadávají, lámou se a tím se tvoří prach.

Často se tráva a leguminózy pěstují dohromady. Koně mají radši leguminózy, takže jim v takové směsce bude lépe chutnat i "obyčejné" travní seno. Na druhé straně mají leguminózy příliš vysoký obsah bílkovin, proto, když se smíchají s travinami, získají na objemu, ale množství bílkovin v krmné dávce se sníží. Leguminózy produkují velké množství dusíku, takže vlastně přihnojují půdu. Všechny tyto důvody hovoří pro to, že je dobré pěstovat a krmit koně těmito směskami, záleží už jen na vzájemném poměru leguminóz a trav.

Jak se seno sklízí a skladuje

Seno můžeme nalisovat do kostek, nadrtit a slisovat do pelet, nechat fermentovat jako senáž (viz dále) nebo, což je nejčastější, ho jednoduše posečeme a necháme usušit na slunci. Seno je dostatečně usušené, když obsahuje méně než 20 % vody, potom se může lisovat do balíků. Sušení na slunci má své výhody, ale i nevýhody - zemědělci sečou trávu, když předpokládají pěkné počasí. Horší to je, když začne pršet…Senoseč se však nemůže řídit pouze podle počasí - seno bude obsahovat nejvíce živin, když se poseče ještě před vykvetením trav. Jakmile se totiž jednou objeví květní hlavičky, rostlina do nich dává veškerou energii a živiny, stonky a listy jsou tužší, obsahují více vlákniny a jsou proto méně stravitelné. Sveřep obsahuje 12,6 % hrubé bílkoviny začátkem doby kvetení, ale pouze 5,6 % v době odkvétání. (Vědci zjistili, že v momentě, kdy se na travách objeví první kvítky, klesá obsah hrubé bílkoviny v rostlinách o čtvrt procenta denně a stravitelná energie klesne až o půl procenta za den. )

Jak začne seno samo hořet

Kvalita sena je silně ovlivněná vlhkostí. Jedna špatně načasovaná bouřka během sušení může zničit až 85 % lístků (které v sobě udržují většinu všech živin), takže klesá i množství nestrukturálních uhlohydrátů (na 34 % z původního množství) a obsah bílkovin se sníží až na 25 %. Pokud se seno balíkuje za vlhka (to znamená, že obsahuje více vody než 20 %), zvyšuje se nebezpečí zaplísnění, sníží se využitelnost bílkovin, takže seno je méně stravitelné. A navíc, seno, které se balíkovalo vlhké, má tendenci se zahřívat (jednak proto, že ještě stále dýchá, což vytváří uvnitř balíku až 90 - 100 % vlhkost, a také proto, že uvnitř se pomnožují mikroorganismy). Dojde-li jednou uvnitř balíku k zahřívání, teplota stoupá po dobu asi 10 týdnů (především tehdy, je-li balík uložen v teplé a špatně větrané místnosti). Při teplotě nad 80 °C dochází k chemické reakci, která celou situaci ještě zhoršuje. Jednotlivé složky totiž začnou oxidovat, teplota začne stoupat ještě výrazněji - až k 231 - 275 °C. Je-li v okolí dost kyslíku, balík se spontánně vznítí a neštěstí je na světě.

Samovznícení můžeme předejít jednoduše tím, že nebudeme skladovat balíky, které jsou teplé v blízkosti hořlavých předmětů. Balík, který má 60 °C (lze to změřit teploměrem - vsuneme jej dovnitř balíku) se pomalu odsune na větší prostranství. Při jakémkoli rychlém pohybu může také dojít k samovznícení!

Přestože hmotnost balíků sena kolísá mezi 18 - 45 kg, neobvykle těžký balík musíme považovat za podezřelý - většinou je příliš vlhký. Takové balíky je lepší úplně zneškodnit (rozebrat a vyhodit na hnůj nebo rovnou spálit).

Vznítit se může jakákoli píce, která má vlhkost vyšší než 15 %. Mnoho zemědělců v zahraničí postřikuje seno (nebo slámu) speciální vysoušecí látkou (obsahující uhličitan draselný), sušení píce se tak zkrátí až o 50 - 70 %. Tím se také předejde ulamování lístků a ztrátám živin. Jinou možností je přidat do sena ochranné látky, jako například kyselinu propionovou nebo diacetát sodný, které inhibují plísně a seno se může balíkovat už při vlhkosti 25 %. Takové seno má vyšší obsah bílkovin, lepší barvu, více lístků a je méně prašné. Všechny uvedené ochranné látky jsou pro koně bezpečné a nemají žádný vliv na stravitelnost sena.

I v těch nejlepších podmínkách dochází během sklizně a balíkování k 30 - 70 % ztrátám na seně, více u leguminózních sen než u travin. Jednak se prodýchá asi 5 - 6 % z celkové sušiny (toto množství se může ještě zvýšit, pokud je v prostředí vyšší vlhkost). Dalších 10 - 20 % se ztrácí během shrabování a balíkování. Lístky leguminóz se po usušení snadno olámou a padají na zem, výrazně se přitom může snížit výživná hodnota sena (a tím i kvalita). Lístky leguminóz totiž obsahují až dvě třetiny stravitelné energie rostliny, tři čtvrtiny bílkovin a většinu ostatních živin. V teplých oblastech (např. jih USA) mají zemědělci někdy i sedm či osm sklizní sena, v chladnějších oblastech bývají běžné sklizně dvě či tři.

Během první seče (pokud probíhá ve správném období) bývá seno nejbohatší na živiny.

Jak určit kvalitu sena

To, jak je seno kvalitní, můžeš zjistit velice jednoduše -- rozevřeš balík a seno si prohlídneš a sáhneš si na něj. Kvalitní seno má být zelené, popřípadě trochu do žluta nebo hněda (sena z některých druhů jetele mívají tmavou barvu, která neznamená, že by byla špatná). Má obsahovat hodně lístků (jsou-li v něm převážně stonky, je seno přezrálé), málo plevele a má příjemně vonět a sladce chutnat. Nesmí v něm být žádné viditelné plísně (bílé nebo černé tečky) nebo cizí předměty.

Pokud uchopíš seno do hrsti a promneš ho, nesmí ti zranit dlaň - tvrdé a ostré seno bylo sklizeno příliš pozdě a neobsahuje mnoho živin. Jestliže upustíš trochu sena z výšky asi metr a půl, nesmí pouštět prach - ten říká, že se píce sekla příliš u země. Platí jedno pravidlo - čím příjemnější je seno na pohmat, tím je kvalitnější.

Pokud chceš zjistit skutečný obsah živin v seně, musíš si nechat udělat jeho rozbor. I dvě sorty travního sena, které vypadají na pohled stejně, se mohou v obsahu živin výrazně lišit.

Kolik sena koni podávat?

Obecně platí, že kůň má denně zkonzumovat tolik píce, kolik odpovídá asi 1 - 2 % jeho tělesné hmotnosti. Zároveň má píce tvořit nejméně polovinu denní krmné dávky. Většina lidí však jednotlivé dávky sena před krmením nikdy neváží, množství pouze odhaduje. Velice závisí na druhu sena, stejný objem může mít zcela jinou hmotnost a na tyto rozdíly je vždy třeba brát ohledy.

Když krmíš senem, nesmíš nikdy zapomenout na to, že koně jsou zvířata stvořená k pastvě, zvyklá až 12 hodin denně přežvykovat tuhé a vláknité rostliny. Dostatek píce je pro ně velice důležitý - jednak jim poskytuje živiny (a udržuje jejich trávicí systém ve zdraví) a také je zaměstnává (koně, kteří mají přes den dostatek píce potom neokusují dřevěné hrazení, stájové dveře nebo ohon souseda!). A neustálý přísun malých dávek sena je pro koně mnohem vhodnější než krmení jednou nebo dvěma velkými dávkami píce denně.

Kvalitní píce (a většinou právě seno) je základem krmné dávky každého koně, bez něj nebude zdravý ani spokojený.

Ale seno nepřináší jen klady…

Přestože seno je velice důležitou součástí krmné dávky koní, mnohým chovatelům nebo majitelům působí velké problémy: je příliš objemné a při skladování zabere hodně místa, velice rychle v něm ubývá vitamínů a - nedejbože! - se může při špatném skladování samo vznítit, nemluvě o prachu a plísních, které mohou u lidí i koní vyvolat ošklivě probíhající alergie.

Naštěstí, pokud chceme krmit koně pící, nemusíme používat právě a jen balíkované seno. Seno lze také slisovat do kostek, může být rozdrceno a zpracováno do pelet nebo je fermentováno na senáž (což je vlastně jakýsi druh siláže). Tyto alternativní formy zpracování píce jsou vhodné především ke krmení koní, kteří trpí chronickým onemocněním dýchacích cest (například COPD - česky také dušnost), mají problémy se zuby, takže jim žvýkání sena činí potíže nebo jsou příliš staří. Peletované seno má ještě jednu výhodu - je velice skladné a lze jej také vozit s sebou na cesty. Zároveň je jeho kvalita vždy garantována a přezkušována, protože je vyráběno licentovanými výrobci, má známý obsah živin, takže se podle něj dá velice dobře sestavit přesná krmná dávka.

Seno v kostkách

Senné kostky nebo pelety jsou vlastně obyčejné seno, které bylo rozdrceno buď na hrubo nebo na jemno a po přidání nějaké stmelovací látky slisováno na kousky, se kterými se mnohem lépe manipuluje a které jsou skladnější. Jak už jsem se zmínila, jejich další předností je to, že je znám a výrobci garantován obsah živin - včetně vitamínů a minerálií. Senné kostky a pelety lze koupit v různých velikostech, mohou být měkké, ale i velice tvrdé, vyrábějí se z vojtěškového sena, travního sena nebo ze směsek, mohou dokonce obsahovat i nadrcená obilná zrna.

Většina pelet však není vyrobena pouze ze sena. Velice běžné jsou tzv. "kompletní krmné směsi" - pelety vyrobené z píce a obilnin nebo obilných produktů, obohacené o vitamíny i minerálie, takže k nim již není potřeba dodávat žádné jiné krmivo nebo krmný doplněk. Většinou však nedokážou poskytnout intenzivně pracujícímu koni dostatek energie (kromě speciálních krmných směsí určených pro dostihové koně). Jejich další nevýhodou je to, že je koně velice rychle zkonzumují, aniž by je museli příliš žvýkat. A - jak je známo - nedostatečné žvýkání má za následek přerostlé zuby, málo slin (a tím pádem překyselený žaludek) a samozřejmě nudu. Kompletní krmné směsi však plní svůj účel v případech, kdy jsou koně postiženi dýchacími problémy nebo kdy není možné koni podat dostatek kvalitního sena.

Protože kompletní krmiva obsahují méně energie než běžná jadrná krmiva (oves, ječmen apod.), podávají je mnozí majitelé, společně s plnou dávkou sena, těm koním, kteří potřebují nízkoenergetickou dietu - například koně léčící se po zranění nebo jiné nemoci, koně "na penzi", dobře krmitelné chovné klisny, které jsou chovány během prvních osmi měsíců březosti na pastvině nebo koně, kteří musí být klidní (při hippoterapii).

Jak se senné kostky vyrábějí? Lze použít seno sušené klasickým způsobem na slunci, častěji se však naseká čerstvá píce a potom se uměle vysouší. Píce se seče ještě před vykvetením, aby obsahovala co nejvíce živin, za 12 až 20 hodin se sklidí - to obsahuje asi 60% vlhkosti - a převeze se na místo dalšího zpracování. Tam se zjišťuje přesný obsah živin, píce, která má nejvíce bílkovin, se bude zkrmovat skotu, pro koně se zpracuje píce s nižším obsahem bílkovin. Pak píce prochází speciálním detektorem kovů, kde se zjišťuje, zda v ní nejsou cizí tělesa. Takto zkontrolovaná jde do sušičky, kde se při nízkých teplotách (aby nedošlo k poškození živin) dehydratuje na 12 % vlhkosti. Nakonec se smíchá s tmelícími látkami. Ty jsou vždy přírodní (například hrachový protein). Směs sena a tmelidla se zahřeje, slisuje a trochu se navlhčí, takže výsledné kostky se nedrolí. Při zpracování vojtěškového sena se jako tmelidlo obvykle používá malé množství bentonitu (jíl, který je často přidáván i do minerálních směsí).

Senné kostky se ochladí a uskladní do speciální větrané místnosti. Do pytlů se dávají až těsně před rozvozem do prodejen, protože v pytlech je jejich trvanlivost mnohem menší. Pokud jsou pytle dobře uchovány (v suchu a chladu), vydrží až rok či dva, aniž by ztratily chlorofyl nebo živiny. V USA má mnoho chovatelů tyto kostky uschováno pro případ, že by z nějakého důvodu potřebovali rychle nahradit seno.

Koně mají radši tvrdé kostky nebo pelety, avšak koním, kteří mají problémy se zuby, je samozřejmě nutné dávat pelety měkké. Toho lze dosáhnout velice snadno - stačí je na chvíli namočit do vody. V dnešní době je stále více koní, kteří trpí COPD - což je vlastně alergie na spóry plísní, které se nacházejí v prachu, běžně se vyskytujícím v seně. Pro tyto koně jsou senné kostky či pelety výborným řešením, protože nejsou zdaleka tak prašné jako to nejkvalitnější seno. Mnoha koním velice prospěla náhrada sena těmito peletami či kostkami (samozřejmě je třeba dodržet i ostatní podmínky managementu).

Mají senné kostky a pelety i nějaké nevýhody? Mají - tři! První, že na rozdíl od klasického balíku sena, jen velice špatně odhadneš jejich kvalitu a kvalitu surovin, ze kterých jsou vyrobeny. Vzorek krmiva můžeš nechat podrobit analýze v laboratoři nebo budeš jednoduše věřit výrobci. Proto je dobré kupovat pelety jen od kvalitních a známých výrobců. Jednotlivé kousky mají mít stejný tvar, barvu a tvrdost a mají příjemně vonět.

Druhou nevýhodou je jejich cena. Na druhé straně si každý chovatel platí i garantovanou kvalitu pelet. Závisí na každém, co je ochoten a schopen svému koni poskytnout.

A jsme u třetí nevýhody: je to jejich nekonvenční tvar. Protože vyžadují od koně mnohem méně žvýkání než normální seno, mohou být příčinou nudy či problémů se zuby a zažívacím traktem.

A něco o senáži

Další možnou náhradou sena je senáž. Jedná se vlastně o seno (vojtěškové nebo kombinované s vysokým podílem vojtěšky), které se sklízí v době nejvyššího obsahu živin v rostlinách a uskladňuje se za anaerobních podmínek (to je bez přístupu vzduchu) a za poměrně vysoké vlhkosti. Často se uskladňuje formou suché siláže - píce se balíkuje jako obvykle, většinou do velkých kulatých balíků, které se potom neprodyšně zabalí do těžkého plastikového obalu, aby se podpořila fermentace. Pokud byla práce provedena správně, takto uchovaná píce si zachová mnohem více živin, než seno sušené na slunci. Bude obsahovat více bílkovin, uhlohydrátů, karotenu a vitamínů než při jakémkoli jiném způsobu skladování. (Pozor jen na jedno - senáž není vystavena slunci, proto bude vždy obsahovat méně vitamínu D.)

Při výrobě a skladování senáže je důležité dodržovat anaerobní podmínky (tzn. nepřítomnost vzduchu) v balíku. Jedině tak se tam nepomnoží plísně, kvasinky a aerobní bakterie. Žijí a rozmnožují se zde pouze bakterie anaerobní a právě ty fermentují (rozkládají) rozpustné uhlohydráty a vytvářejí z nich kyselinu mléčnou a těkavé mastné kyseliny. Ve skutečnosti se podobný proces odehrává také ve slepém a tlustém střevě koně. V balíku senáže se tak stále zvyšuje množství kyselin, které za několik týdnů usmrtí bakterie a fermentace se zastaví. Po celou tuto dobu je třeba kontrolovat vlhkost v balíku, protože příliš mnoho i příliš málo vlhkosti může zapříčinit nadměrné zvýšení teploty (tím se znehodnotí veškeré živiny), nebo umožní růst plísním, kvasinkám a toxickým bakteriím.

Kvalitní senáž má vonět kysele, ale příjemně, musí mít jednotnou barvu - zelenou nebo nahnědlou, na pohmat je vlhká, ale nikdy ne rozbředlá nebo mazlavá. Je-li senáž tmavě hnědá, jakoby karamelizovaná nebo je cítit, jako by byla ohořelá, znamená to, že během její fermentace se příliš zahřála. Černé skvrny říkají, že je shnilá. Takovou senáž nesmíme zkrmovat. Vše, co nám páchne nepříjemně nebo příliš ostře, se musí vyhodit. Je třeba také dávat pozor na plastikový obal balíku. Tento obal totiž chrání senáž před zamořením nežádoucími mikroorganismy, takže každý balík, který má obal nějakým způsobem narušený (stačí malá dírka), se musí zlikvidovat. Pokud jeden balík otevřeme, musíme senáž zkrmit během několika dní, jinak může být škodlivá zdraví. Vzhledem k tomu, že jeden balík může vážit i 400 kg, je nejlepší zkrmovat senáž v podnicích, kde je hodně koní (aby se otevřený balík co nejdříve zužitkoval) nebo z jednoho balíku dávat jak koním, tak i třeba skotu.

Krmení senáží přináší jedno velké riziko: botulismus. Co to je botulismus? Jedná se o bolestivé a potenciálně smrtelné onemocnění. Způsobuje ho baktérie Clostridium botulinum, která může růst mimo jiné i ve špatně balených balících senáže (kde je pH vyšší než 4,5). Tato baktérie je anaerobní (nepotřebuje k růstu ani rozmnožování kyslík) a miluje vlhko - takže prostředí senáže jí velice vyhovuje. Přestože botulismus je velkým problémem především v chovech masožravých zvířat, vyskytlo se v minulých letech několik případů i u koní. Někteří vědci došli tak daleko, že prohlásili, že senáže jsou pro koně absolutně nevhodné. Podle výrobců krmiv je však stále více lidí používá ke krmení koní. Každý, kdo chce i nadále podávat svým koním senáž, by se měl zamyslet nad dvěma možnostmi prevence botulismu: za prvé je to vakcinace (v některých částech USA je tato vakcinace zcela běžná), za druhé je třeba zkontrolovat pH (stačí např. lakmusový papírek) každého balíku senáže a zjistit tak, zda je uvnitř dostatečně kyselé prostředí, ve kterém Clostridium botulinum nepřežije. Nezávadná senáž má mít pH 3,5 - 4,5, nikdy nesmí být vyšší než 4,5.

I přes všechny tyto těžkosti s udržením kvality a zdravotní nezávadnosti senáže, ji mnozí chovatelé upřednostňují před klasicky sušeným senem, protože senáž je pro koně stravitelnější (většina koní, když si na ni zvykne, ji bude přijímat ochotněji než seno), má velmi dobré výživné hodnoty, není prašná (což je velká výhoda pro koně trpící COPD) a nekazí se.

Klasické seno je tedy nepostradatelnou součástí koňské diety, jeho alternativy však získávají na stále větší oblibě. Za několik let už bude možná celá situace úplně jiná.

MVDr. Dominika Stachová


Materiál čerpán z www.ifauna.cz